Poslední víkend v Californii jsem nechtěl už moc cestovat a zároveň jsem chtěl jet na nějaké zajímavé místo, kde jsem ještě nebyl. To se ukázalo jako docela oříšek, protože všechna zajímavá místa jsem vymetl v minulých týdnech. Nakonec jsem dal druhou šanci horskému městu Julian, které mě napoprvé moc nezaujalo. Hlavní cíl byl jasný – prohlídka zlatého dolu. Přeci jen tak často se na místa zlaté horečky nedostanu.

Cestu do Julianu už jsem znal, z velké části je to totiž ta stejná cesta jako do státního parku Anza Borrego. V Americe běží zajímavý program, který se jmenuje „Adopt-a-highway“. Dobrovolník, který cestu adoptuje, se zavazuje k tomu jí udržet čistou od odpadků. Výměnou za to dostává možnost pověsit si tam zdarma ceduli, jako reklamu. A jednu takovou jsem cestou do Julianu potkal, byl na ní nápis „Road adopted by: Oasis Camel Dairy“. Jako milovníkovi velbloudů mi to samozřejmě nedalo spát a hledal jsem, kde by ta velbloudí farma mohly být (nemohl jsem si to vygooglit, protože T-Mobile má na západním pobřeží naprosto katastrofální pokrytí).

Oasis Camel Dairy

Farma byla hned u cesty a měl jsem štěstí – měli zrovna den otevřených dveří. A pak mi to došlo – vždyť já ty lidi znám! Byla to totiž farmy Gilla a Nancy, které znám přes velbloudáře Douga z Texasu. Chvíli jsem si s nimi psal, ale jsou často na cestách, takže návštěvu jsme nakonec nedomluvili. Tohle byla ale super příležitost poznat další velbloudáře osobně, tak jsem ji rád využil. Farmu mají už mnoho let a byli také první farmou, která úspěšně dojila velbloudy. Z jejich mléka poté vyrábí například různá mýdla nebo krémy. Velbloudí mlíko je dobré i k pití, ale je dost vzácné, takže se těžko shání. Gil a Nancy měli připravenou krátkou show s mluvícím papouškem a velbloudem, co žral listí ze všech okolních stromů. Prostě něco pro mě :-).

Gil a jeho velbloud, v pozadí Nancy
Gil a jeho velbloud, v pozadí Nancy
Na farmě mají něco okolo 20 velbloudů
Na farmě mají něco okolo 20 velbloudů

Na farmě jsme strávil asi 2 hodiny a protože jsem byl ráno ještě na srazu aut v Carlsbadu, musel jsem spěchat do Julianu, aby mi zase nezavřeli zlatý důl jako minule. Hotovost jsem stejně jako posledně už dávno neměl, ale na internetu psali, že v dole berou karty. Takže žádný problém přece nebude, ne? Jenže jsem si nezapsal adresu toho dolu a nenašel jsem ho. Jel jsem tedy k dolům Eagle & High Peak Mines, o kterých jsme věděl od první návštěvy. Při vjezdu k dolu jsem minul několik cedulí „Cash only“ (pouze hotovost), ale to mě neodradilo. Zašel jsem k dolu a zeptal se majitele, jestli tedy fakt berou jen hotovost. Odpověď si asi domyslíte.

S majitelem jsme si chvíli podíval (označil bych ho za klasického rednecka, i s jejich typickým přízvukem) a říkal mi, že dole ve městě je bankomat. Prý klidně můžu jít na prohlídku a peníze mu poté dovézt, až si vyberu. Asi ho ani nenapadlo, že bych mu je vůbec nemusel dovézt, pravděpodobně tak vůbec neuvažuje. Nemohl jsem mu garantovat, že bankomat mi peníze vydá, protože bankomat jsem v USA ještě nikdy nepotřeboval. Řekl mi, ať jdu klidně na prohlídku, že je mu to jedno. Když peníze přivezu, tak je přivezu, když je neseženu, tak je se hold nedá nic dělat. Dobrej přístup :). Celou prohlídku dolu můžete vidět na tomto videu na Youtube.

Jeden ze vchodů do dolu
Jeden ze vchodů do dolu
Nějaký to aranžmá pro turisty
Nějaký to aranžmá pro turisty

Eagle & High Peak Mine

Eagle & High Peak Mine

Důl začal fungovat někdy v roce 1870 a jak dlouho se tam těžilo nevím, to jsem zapomněl. I dnes se tam dá najít zlato a na konci prohlídky byla i možnost rýžovat zlato. Speciální plastové misky obsahují takové drážky a když s miskou dostatečně třepete a snažíte se vyhnat písek, opravdu vám mezi drážkami a na dně zůstane zlato. Ne moc, ale prostě tam je. Nečekal bych, že se mi to povede, ale ukázalo se, že to nebylo zase tak těžké.

Zbývalo jen zaplatit vstup. Bankomat v liquor shopu moji kartu nebral, ale nějak jsem zaplatit chtěl. Tak jsem majiteli koupil aspoň balík piv přibližně za stejnou cenu a odvezl mu do zpátky do dolu. Kupodivu byl částečný abstinent, takže pivo moc nepije, ale aspoň je předal zbývajícím chlapům co v jeho dole pracují (jako průvodci, už se tam netěží). Chvíli jsme ještě kecali a pak jsem mu pomohl do auta, protože tak týden zpátky jel domu, usnul za volantem a letěl několikrát přes střechu. I když to do značné míry odnesla jeho levá noha, jako zázrakem prý přežil.

Když jsem ho „naložil“ do auta, vydal jsem se spěšně do San Diega. V italské čtvrti tam totiž měl sraz Lamborghini klub. K tomu není co dodat, snad jen že fotky najdete níže.

Vyrýžoval jsem zlato!
Vyrýžoval jsem zlato!
Zlato zachycené v plastové misce
Zlato zachycené v plastové misce

Eagle & High Peak Mine

Sraz Lamborghini klubu
Sraz Lamborghini klubu

San Diego Lamborghini San Diego Lamborghini

Reklamy